IRONMAN FRANKFURT

11. července 2014 v 19:49 | ironman |  závody
Jak to tak v sudých letech u mě bývá, přihlásil jsem se na závod série Ironman. Cílem ani tak nebyla ironmanská kvalifikace na Havaj, jako spíše poznání další evropské destinace tohoto velkého tricirkusu. Rovnou předesílám, že Frankfurt mě neuchvátil.

Cesta proběhla dobře, s rodinkou jsme přespali kousek před Frankfurtem a v sobotu v 11h už jsem stál na prezentaci. Vše proběhlo velmi hladce a masakr tak bylo pouze zaparkovat v dochozí vzdálenosti, což pokud vyrážíte s menším dítětem je prostě nutnost. V komerční zóně jsem nejvíce času pobyl v oficiálním shopu IM, nakoupil nějaké hadříky (synek z trička "...až budu velký, budu taky Ironman..." vyrostl a tak jsme mu zakoupili o něco méně nápadité "IRONMAN support crew") a po té hurá na oběd a kafe s Lubošem Bílkem. Pěkně jsme probrali český tri rybníček, dozvěděli se, že Seb má životní (minimálně co se týká léta) formu a frčeli jsme načekovat kola do depa č.1.

Najít depo a pak u něj zaparkovat nebyla sranda a docela jsme se prošli, nicméně kolo v depu zabalené před deštěm a tak hurá na véču. Po ní jsme s rodinkou nalezli místo ke spaní v lese, v autě rozdělali spacáky a rychle jsme vytuhli.

Ráno dlouhý pěší přesun přes les (u startu prostě nezaparkujete, jsou zákazy) a 2k po lesní cestě s kočárem nejsou úplně skvělý rozcvičení před plaváním, co si budeme namlouvat že...



Nicméně vše jsem stihl (včetně dlouhé fronty před Toikou) a v 6:30 už jsem se rozplavával, takže pohoda, v 6:45 to bouchli a naše první vlna vypálila. Start v pohodě bez strkanic, bylo znát, že je skupina menší a jsou v ní zřejmě slušní plavci. Poměrně rychle jsem si našel své místo a až na první bojku to bez kufrování šlo myslím ve velmi slušném tempu někde okolo 1:30'/100. Cíl byl plavat pod hodinu a tak jsem se snažil neflákat.

Nejhůře se mi plaval úsek u obrátky prvního okruhu, kde to proti sluníčku byl docela chaos. Okolo mě nikdo moc nevěděl kam plavat a tak to byla chvílemi strkanice. Nakonec se podařilo jí najít a hurá zpátky. Cesta zpět byla nečekaně rychlá (až jsem se sám divil že už jdeme z vody) a po krátkém přeběhu už to krájím směr druhá obrátka. Začala se dostavovat mírná únava, takže nikam se neženu, zahrabu se do skupinky a odpočívám.
Druhý okruh utekl jako voda. Usmívající se Hodinky při výlezu ukazují 61 minuty, což mi vzhledem k úsilí nesedí a po závodě se dozvídám, že trať byla o něco delší. V prudkém výběhu od jezera hlubokým pískem pěkně funím. Je to asi nejtěžší přeběh po plavání ze všech triatlonů (cca 200) co pamatuju. V depu si počínám vcelku svižně, ale je fakt dlouhé (570m) a vyrážím na kolo.




Prvních patnáct kilometrů do Frankfurtu mělo podle předpovědí foukat do zad, ale nějak to neklaplo, panovalo bezvětří, takže každý podle sebe. Držím plánovaných 36k/h a nikam se neženu. Po průjezdu centrem Frankfurtu okolo druhého depa další dlouhá rovina a po ní už první prudší kopec nazvaný tuším Bestie, pro mě osudný, ale o tom až za chvíli. Na jeho vrcholku kufruju. Na křižovatce totiž překvapivě nikdo nestojí a uhýbám špatně. Mžikem mi to dojde a vracím se. Sjíždím kopec a za ním po chvíli kostky, no kostky. Velké kamenné bloky. V předchozím sjezdu jsem si dolil pití do láhve na řidítkách a kolo dostává na kostkách takové rány, že to úchyt neudrží a flaška se už už poroučí pryč. Chytám jí, přeplazím zbytek kostek a za nima zastavuju a znova láhev přidělávám.
V příštím kole musím najet s prázdnou flaškou říkám si. To ještě nevím, že to nebude v tomto úseku hlavní problém. Zbytek kola není příliš kopcovitý, jede se mi dobře, čekám kdy se objeví prudký dlouhý kopec a lá TdF. Je to v jeho závěru, vyjedu ho napohodu a nahoře mačkám uspokojivý mezičas, 90k za 2:37h. Jsem v pohodě, teď už to jen vydržet do konce a pak běžet slušné tempo.

Sjedu zpět k druhému depu, davy fandí a čeká mě podruhé Bestie, vyjedu ji rychleji než poprvé. Nahoře vyndám tyčku a sjíždím. Kousám tyčku piju a najednou bum, nevinná spára přes silnici a taková rána. Předek začíná plavat. Galda ale nevypadá, že by měkla. Asi jsem narval Zippa děsí mě, ale taky nevypadá za jízdy, že by měl nějaký problém. Kolo mírně plave, ale dá se jet. Tedy až do té, než vjedu na kostky. Po jejich proskákání, je kolo téměř neovladatelné. Bezva. Naštěstí je tu stan s mechanickou podporou. Anglicky vysvětluju co se stalo, začínají se v tom hrabat a německý mechanik říká "kaput." Tak to bude super se nějak vrátit říkám si, najednou se za mými zády ozve, "ty jsi Čech?" Z druhého mechanika se vyklube syn Mistra světa v kolové Pospíšila a bere se za práci několikrát to rozebere a znovu složí. Trvá mu to asi půl hodiny, ale výsledkem je, že řidítka drží. Jeho kolega tomu nechce věřit. Bere za ně svýma medvědíma tlapama, ale zlaté české ručičky slaví úspěch a vyrážím dojet kolo. Motivace nulová. Nespěchám. Stejně v depu zabalím. V pohodovém tempu dojedu do depa a na budíku mám 5:23h. Reálný čas z výsledků včetně opravy je 5:48h, jak zjišťuji po závodě.


Kdo jel někdy Ironmana v Evropě ví, že zabalit na běhu se v podstatě nedá. Diváci vám to nedovolí. Původně mám plán doběhnout na první občerstvovačku, kde čeká žena a syn a tam to zapíchnout. Nakonec si jen vezmu colu a pokračuju dál. Nemám plán, jestli poběžím kolo, dvě a nebo až do konce, prostě jen klušu. Nijak se neženu a přesto předbíhám davy (prý jich bylo nakonec 700, jak spočítal Dan, to ukazuje jak slabá je běžecká úroveň na Ironmanech). Okolo celého desetikilometrového okruhu jsou desetitisíce lidí a fandí. Postupně překlepu všechna čtyři kola, v tom posledním se už tradičně těším do cíle, protože mám zmordovaný nohy. Ale to k tomu prostě patří. I o tom je IRONMAN.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.