Davidova půlironmanská premiéra

2. června 2008 v 20:59 | david |  závody
Na svého prvního polovičního ironmana jsem se těšil jak malej. Věděl jsem, že natrénováno mám a že pokud neudělám nějakou botu, tak ho dokončím levou zadní. Původně jsem si myslel na čas pod 5:30, ale to jsem měl asi moc velké oči, protože to bych musel mít mnohem lepší běh a ten jaksi po kole nešel. Ale popořádku: Věděl jsem, že nesmím přepálit plavání, tak jsem si způsobně stoupl až skoro dozadu a za sebou si nechal jen ty, co tvrdili, že plavat neumí. Taky jsem se nechtěl s nikým přetlačovat o prostor, protože to přímo nesnáším. Jakž takž se mi to povedlo vychytat a kromě toho, že jsem ze začátku dýchal na tři a tím pádem mi to utíkalo doleva se mi plavalo celkem dobře. Občas jsem musel zařadit prsa kvůli orientaci, ale jinak pořád kraul. Od druhého kola už jsem jel jen na pravou stranu s občasným kouknutím na bojku (při zabírání vleva dopředu koukat neumím) a šlo to skoro samo. Našel jsem si takové tempo, aby se mi dobře plavalo a začalo mě to bavit. Rezervy tam byly, ale věděl jsem, že pak musím taky být schopen doběhnout po svých do depa. ke konci plavání jsem zafinišoval a doplaval jednoho neopreňáka a až na malou křeč v lýtku bez problémů doklusal do depa. Ani nevím, kolik tam ještě bylo kol, ale moc asi ne. Přeměnil jsem se na cyklistu a vyběhl s kolem z depa, převlékáním jsem ztratil tak 3 minuty, ale rychlejší to bez kombinézy asi ani být nemohlo. Po nasednutí na kolo jsem cítil, že mě bolí svaly na zadku a tak se mi špatně jelo. Opravdu nevím, kde jsem k tomu přišel. Po půlce prvního kola už to bylo dobrý. Tepy na kole se mi zdály vysoké a tak jsem pořád v hlavě kalkuloval, jestli nejedu moc rychle, ale nic kloudného jsem nevymyslel a říkal jsem si, že ke konci zvolním a bude to v pohodě. Dle Ironjozefova vzoru jsem pojal občerstování jako piknik a nelituju toho. Co 20km, to gel nebo tyčka. Jediná zrada byla, když jsem na občerstvovačce místo vody dostal bidon s ionťákem, který byl navíc příšerně sladký. Asi nám chtěli osladit život, když viděli, jak se tam trápíme. Do druhého kola jsem jel s tím, že už jsem v půlce a půjde to samo. Na občerstvovačku to šlo, ale zpět proti větru to bylo peklo. Koupě hrazdy je teď priorita číslo jedna. Během těch posledních cca 20 kilometrů jsem sjel asi 3 borce. Asi taky zvolnili a hlavně byli o něco starší. Pak rychle do depa odevzdat kolo, napít připraveného ionťáku se šlehou (který se mezitím skoro uvařil a byl nechutný), pak převléci a šup na trať. Už už jsem chtěl vyběhnout, když jsem zjistil, že mám na sobě cyklokraťasy, ale na druhý pokus už to klaplo. Po kole jsem se cítil dobře, k tomu ta hudba, no znáte to. Ale po asi 300 metrech jsem zjistil, že bylo kolo nejspíš překopnuté, protože jakmile jsem se dostal nad 152 tepů, začalo mě všude píchat. Tak jsem zpomalil a pil co to šlo. Občas jsem zkusil zrychlit a někdy to šlo a někdy ne. V prvním kole jsem moc lidí neseběhl (asi jen 3), ale v druhém tak 8, z toho některé i jdoucí. Taky jsem měl chuť přejít do chůze, ale bylo mi jasné, že bych se pak horko těžko rozbíhal. Druhé kolo bylo pocitově rychlejší, ale opradu jen pocitově. Hodně mi pomohl Vl001, kdy mi cestou k pánovi na židličce kontrolujícího čísla řekl, ať zrychlím, nebo že mě doběhne. Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně nebo je to anglický humor, tak jsem se pokusil zrychlit a těch cca 5 kilometrů do cíle jsem se ohlížel, jestli mi nedýchá na záda. Výsledný čas 5:43:07. Už v prostoru cíle jsem si říkal, že bych zkusil letos celého ironmana, ale bez neoprenu jsem se toho bál. No ale pak jsem si řekl, že to je přece Železný muž a ne Gumový muž, tak jsem se přihlásil. Doufám, že tam bude více času na pokec s novými známými. Třešničkou na dostu byla cesta domů, kdy měl vlak do Zábřehu zpoždění a já pak musel čekat 6 hodin v Pardubicích na první ranní rychlík do Liberce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.