martinova českobrodská anabáze

28. dubna 2008 v 16:01 | Martin2 |  závody

Cesta k osobním rekordům není vždy hladká

Rozhodl jsem se taky něco napsat, aby nebylo všechno jen na Michalovi. Hlavní důvod ale je, že cesta k mému novému osobáčku v Českém Brodě byla více než zajímavá a asi by byla škoda se o takový příběh nepodělit. Předně ještě jednou děkuji za pomoc Milovi: Díky, Mílo, máš to u mě. J
Na Českobrodskou pečeť, jak zní název závodu, jsem se těšil, trať jsem poprvé absolvoval loni v prosinci a naprosto nečekaně jsem tam zaběhl jednu ze svých nejrychlejších desítek za loňský rok. Ale na jaře jsem pomýšlel již o něco výše, než "pouze" na rychlý čas. Jelikož závod v Kbelích byl zrušen a na Pečkách mi dost času sebraly zažívací potíže v druhé polovině závodu, chtěl jsem si taky konečně zaběhnout závod podle svých představ. Stejně jako v Pečkách jsem si večer před během připravil maratonky a plechovka energy drinku, kterou jsem si šetřil na tento závod, putovala taky do tašky s věcmi na závod. Jen mi chyběly banány. Nakonec jsem si ještě v pátek večer propočítal, kdy asi tak musím vycházet z bytu, abych si stihl dojít koupit právě ty banány a v pohodě dojel z Dejvické na "Masaryčku".
V sobotu ráno jsem sice měl času dost, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že jsem si nechal v plánu zbytečně velkou časovou rezervu. Rozhodl se vyjít o pět minut později. Občas taková rozhodnutí dělám, už bych si mohl zapamatovat Murphyho zákon, že každá změna je jedině k horšímu. Že jsem svůj taktický záměr k úspoře času na nádraží poněkud nedomyslel mi došlo, když nějak dlouho nejelo metro - v sobotu jsou několikanásobně delší intervaly než ve všední dny. Tudíž jsem v 8:09 volal Mílovi z Můstku, že asi nestihnu vlak, který odjíždí za minutu z Náměstí republiky. I když metro přijelo podle jízdního řádu, já jsem docela chvátal a snažil se o běh i na eskalátorech, dostal jsem se na nástupiště v 8:13 a vlak mi ujel. A další jel za hodinu - problém byl na světě. Najednou jsem si vzpomněl na radu Michala, abych hlavně přijel do Brodu včas, tak trochu vzala za své… Navíc vysvitlo slunce. V tu chvíli mě to hodně štvalo - budou ideální podmínky k osobáku a já si můžu jít tak vyklusat do Stromovky.
Volal jsem Mílovi, co a jak. Naštěstí nebyl start v 10 hodin, jak jsem si myslel, ale až v půl jedenácté. Dohodli jsme se s Mílou, že pojedu vlakem v 9:10, do Českého Brodu dojedu lehce před desátou hodinou a Míla pro mě přijede na nádraží. Zároveň se mi parťák nabídl, že mi vyzvedne číslo a přihlásí mě do závodu, což jsem velmi vítal. Počkal jsem si tedy necelou hodinku na nádraží, stále mírně ve stresu, jak se to bude stíhat. Ale nakonec jsem odjel a doufal, že všechno klapne. Převlékl jsem se ve vlaku (seděl jsem jakoby na chodbě a pán vedle naštěstí dělal, že mě nevidí), takže jsem pak vypadal v běžeckém mezi ostatními cestujícími asi trochu divně, ale na to už jsem si zvykl. Míla mi ještě napsal, že čeká před nádražím a tak jsem věděl, kam jít. Hned jak si mě všiml, zamával na mě, já se poklusem dostal k jeho autu a jeli jsme ke startu. Naštěstí nebyla cesta dlouhá, za chvilku jsme byli v místním kempu, kde byl start a zázemí, odběhl jsem si připnout číslo a odložit věci. Pak jsme rozklusali, já se převlékl do krátkých elasťáků, které mám na teplé jarní dni a do funkčního trika (zaběhl jsem si v něm už osobák na 5 km, ale podle Michala v něm vypadám jako turista J), obul maratonky a po pár rovinkách jsme šli na start. Tradičně jsme po startu trochu přepálili, ale po Pečkách jsem se snažil více se krotit. Ještě na druhém kilometru jsme viděli vodící automobil, což se mi zdálo divné, protože podle hodinek jsme nešli nijak extrémně rychle. Chtěl jsem osobák, ale zároveň se snažil běžet hlavou - těžká situace. Chytil jsem se menší skupinky a postupně utekl Mílovi možná o deset metrů, ale jak se skupinka roztrhala, začal jsem ztrácet. Okolo čtvrtého kilometru se vedle mě objevil týmový parťák. "Je to pomalý, strašně pomalý," řekl jsem mu k tempu, protože v tu chvíli se mi to tak zdálo nejen podle hodinek, ale i pocitově. Společně jsme doběhli i na obrátku, kde jsme byli za 18:58. To bylo dobré, ale řekl jsem si, že je na čase zkusit zrychlit. Podobně jako v Pečkách jsem se za obrátkou rozeběhl a zkusil získat nějaký čas. Většina trati ve druhé polovině je z kopce, tak jsem si říkal, že v nejhorším to nějak doběhnu setrvačností. Ale ono to šlo, podle značení kilometrů na zemi jsem dokázal mírně zrychlit a navíc mi zdolání každého soupeře dodalo novou energii. Běžců, které jsem v druhé polovině předběhl, nebylo moc - tři nebo čtyři, ale celou dobu jsem někoho viděl a snažil se ho dostat. Na osmém kilometru jsem již věděl, že když se nestane něco hodně nečekaného (a hodně špatného), bude to osobák. To mě ještě víc povzbudilo a držel jsem tempo. Na metě posledního kilometru jsem zkusil ještě vystupňovat tempo, což se mi sice dařilo, ale bohužel pouze nějakých 500 metrů, pak mi došla energie, takže jsem musel trochu zvolnit. Pořád to ale bylo dost rychlé na to, abych si pak nevyčítal nějaké výletnické tempo. Musím ale přiznat, že kdybych měl závodníky před sebou blíže, možná bych dokázal běžet trochu rychleji, ale to je už jedno. Cílem jsem proběhl za 37:40. Byl jsem nadšen, jen mě trochu mrzelo, že se se mnou neudržel Míla. Ale zdálo se mi, že mi osobák přeje a že jsem zrychlením ve druhé polovině trochu pomohl i jemu. Navíc jsem o 4 vteřiny překonal právě Mílův osobák na 10 km z loňského roku.
Výrazně jsem zlepšil také svůj starý rekord, který byl 38:06 (real time) z pražské Grand Prix z roku 2006. Loni nebylo k překonání tohoto času nikdy dost blízko, navíc jsem neměl na podzim po jednom delším klusu úplně stoprocentní rychlost a tak mě může těšit snad pouze fakt, že jsem kromě Zeleneče běžel všechny 3 rychlé podzimní desítky ve zhruba stejném čase (38:23 - 38:38), na víc jsem ale v dané době neměl. Doufám, že na další zlepšení osobáku nebudu zase muset čekat půl druhého roku… :)
Martin 2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.