Ironman Curych

19. září 2007 v 15:56 | trenér |  triatlonové vlákno
Ironman Curych - závod bez hvězd
Po sedmi hodinách jízdy jsme dorazili do Curychu a poměrně hodně času nám zabralo hledání campu. Díky tomu jsme měli prohlídku města ve stylu nalevo vidíte, napravo vidíte… Z ní jsem si odnesl především poznatek, že v porsche tu jezdí asi i kdejaká uklízečka :)
Ubytování v campu trochu pokulhávalo za campem třeba v Podersdorfu, ale dalo se. Normanův úspěch evidentně svědčí firmě Kuota, kterou propaguje. Kol této značko bylo vidět slušné množství. Mezi neoprény je v kurzu především Orca a její nový ironmanský model 3,8.
Sobotní předprogram obsahoval celkem pět závodů, jejichž vrcholem byl olympijský triatlon. Účast byla opravdu hojná a překvapili především nekompromisní rozhodčí, kteří neváhali sáhnout do kapsy pro červenou kartu za jízdu v háku.
Nedělní probuzení nebylo nic moc, jako před ironmanem tradičně. Hned do sebe musím vždy dostat hodně rýže, na kterou není vůbec chuť. Příjemné bylo umístění kola a dalších věcí do depa již v sobotu což přineslo více času. A byl potřeba. Před každou toaletou se totiž vytvořila fronta a její zdolání zabralo vždy hodně času. A pokud musíte třikrát jako já, jsou to nervy. Zvláště když bylo na hodinách 6:38h.
Nakonec se vše stihlo a v 6:55h jsem stál v neoprenu a dokonce i lehce rozplavaný na startu. A tak jako ostatní jsem poslouchal víření stále zrychlujících bubnů dokud ho nepřehlušil výstřel a masa se vrhla do jezera.
Takových ran jsem tedy na žádném z dosavadní stovky triatlonů nedostal. Naivní představa, že po kiláku bude klid se nějak nevyplnila a kontaktní způsob plavání pokračoval až do prvního depa. V něm nebyl čas moc se zdržovat. Na kole jsem nejprve rozjel plánované tempo 35km/h. Kolem mě letěl jeden balík za druhým a na 10.km jsem pochopil, že ta sysifovská dřina nemá smysl a zařadil jsem se do jedné ze skupin. Rázem jsem měl na compu o pět kilometrů více. Netrvalo to však dlouho, na dvacátém kilometru ostrá levá a přede mnou kopec dlouhý čtyři kilometry.
Zhruba v jeho polovině slyším za sebou hlas a uhýbám ze středu ke kraji. Profrčí šedivý borec, který si s klidem po cyklisticku odstrčí jezdce přede mnou, který neuhnul, a hned je pryč. Vedle čísla má jako každý svoje jméno, Laurent.
Závěr každého stoupání lemují špalíry fanoušků s řehtačkami a zvony. Vřava, která nakopne a nohy jsou rázem lehčí. Užíváme si jí jen krátce, na řadě je sjezd, po něm opět delší stoupání a nakonec dlouhý prudký sjezd. Poslední část okruhu korunuje přes kilometr dlouhý kopec přímo ve městě.
Ve světě ironmanů vyhlášený Heart Break Hill. Na něm řadím neomylně kašpara a ploužím se nahoru. Najednou mi to vzadu začne divně rachtat, odšlápnu dozadu a řetěz je dole. Nahazuji ho zpět a přemýšlím, jak se na té střeše znovu rozjet. Ihned je u mě divák, roztlačuje mě a frčím dál.
Po třetím okruhu mířím do depa, na což se delší dobu opravdu těším. Od začátku běžím co to jde ve snaze smazat ztrátu z kola. Okruh je pomalý a navíc ne zrovna šťastně řešený. Běží se mi vcelku dobře, z gelů mě sice trochu začíná pobolívat žaludek, ale dá se stále běžet. Větším problémem se ukazuje zadní strana stehna, která divně tuhne. Ve čtvrtém okruhu pak příchází ostrá bolest. Musím výrazně zpomalit a ploužím se do cíle jako šnek.
Cílová rovinka je vždy velký zážitek a zde to platí dvojnásob. Užívám si, že to mám za sebou. Náročná, ale zajímavá zkušenost, kolo s převýšením přes 1600m bylo velmi náročné.. Nejvíc mne tak mrzela absence nějaké velké triatlonové hvězdy, přeci jen konkurence o tomto víkendu byla velká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.